Druhy paprik
Kompletní přehled druhů paprik
Divoké papriky jsou předky kápií, Jalapeńos, Habaneros a jiných, dnes dobře známých domestikovaných paprik. Divoké papriky rostou v přírodě pouze v Americe, od Argentiny k jihozápadu USA. V současné době je známo a ověřeno asi 27-30 druhů, ale obzvláště v Brazílii je očekáváno odhalení několika dalších druhů, a to v málo probádané a ohrožené oblasti lesů na jihovýchodním pobřeží. Nachází se tam také 3-5 domestikovaných druhů, jejichž potvrzení záleží na daném názoru výzkumníka.
Popis rodu papriky byl zpochybňován a do dneška byl dokonce i sporný. Právě kvůli tomu spousta informačních zdrojů stále ještě uvádí omezené nebo vyloženě nepravdivé informace o chilli paprikách a jejich pozadí. Až donedávna se prakticky všechny informace okolo paprik koncentrovaly okolo „andských“ nebo západních druhů. Objevování východních, „brazilských“ větví s jejich velmi osobitými vlastnostmi náhle velmi zásadním způsobem změnilo vnímání historie paprik. A také náš pohled na chilli papriky.
Takže nebuďte překvapení, jestli nějaké zde prezentované informace jsou tak trochu nebo dokonce radikálně jiné než ty z mnoha jiných zdrojů. Není to tak dávno, kdy v podstatě neexistovali žádné informace o brazilské větvi paprik. Ještě před 5-10 lety hodně, ne-li většina vědců, považovala papriky s 26 chromozomy atd. za přinejmenším podezřelé a ne-li dokonce i zcela nepřijatelné pro rod paprik. Až teď víme, že možná až polovina známých chilli paprik sdílí tento znak! V jistém slova smyslu, výzkum chilli paprik začal opravdu až teď. V případech rozporu informací se odvoláváme hlavně na nejnovější informace od Argentinských a Brazilských výzkumníků včetně Hunzikera a Bianchettiho.
Většina webů a knih zvolila vypisování konvenčních jmen všech možných paprik od minulosti do přítomnosti, což má za následek obrovský seznam s docela malou informační hodnotou. My jsme si nezvolili vypisování všech synonym a nepoužívaných, znovu zařazených jmen; místo toho jsme se pokusili sestavit aktuální znalosti o stavu paprik v roce 2006 a dál. Tento úkol nebyl lehký kvůli úplnému chaosu týkajícího se klasifikace druhů paprik. Z tohoto důvodu se tento seznam bude pravděpodobně měnit po obdržení nových informací v budoucnu.
Historie paprik je stále ještě velmi málo známa. Poslední výzkum z Brazílie (Bianchetti) tvrdí, že papriky s 2n=26 chromozomy reprezentují původní nejprimitivnější formu paprik. Tyto papriky patrně rostly ve vlhkých nížinných lesích a nepokoušely se zaujmout ptáky, ale spíše netopýry jejich visícími, nepálivými plody. Původně mohly primitivní papriky růst v rozlehlé oblasti od jihovýchodní Brazílie k Chile a dále až do Střední Ameriky, kde vzácně stále ještě rostou 2 druhy (c.lanceolatum & c.rhomboideum) jako forma živých fosílií z minulosti.
Když se formoval horský pás And, tyto papriky zvyklé na vlhké a dusné prostředí deštných pralesů se musely adaptovat na kompletně jiné podmínky zahrnující vyšší nadmořskou výšku, sucho a otevřená prostranství. Tyto adaptace měly zřejmě za následek vytváření pálivých a vzpřímených plodů, které přitahovaly ptáky, ale ne savce. Tato pálivost, hlavní důvod milovníků chilli paprik k jejich pěstování, není tedy přirozená – je to něco, co se vyvinulo mnohem později, k adaptaci na jiné podmínky růstu. Z nějakého důvodu byl v tomto procesu ztracen pár chromozomů, a proto tyto mladší „horské papriky“, které nyní dominují ve světě, mají součet chromozomů 2n=24. Tyto dvě evoluční linie se podle testů nekříží jedna s druhou. Jsou známy dva spojovací druhy mezi Starou a Novou linií: c.flexuosum a c.parvifolium. Obě mají vlastnosti z obou linií a mohou být zajímavé alespoň pro pěstitelské účely.
Kategorizování rostlin může být velmi frustrující a v případě paprik je to skoro beznadějný úkol, takže berte v úvahu to, že zdejší kategorizace je pouze nástroj k vytvoření srozumitelných vztahů mezi těmito rostlinami.
Skupiny zelených, oranžových a červených paprik jsou jasně logické, protože seskupují geneticky k sobě blízké rostliny. V čem ale selhávají jsou vnitřní vztahy mezi těmito skupinami a obzvláště jak jsou všechny nevalně známé druhy paprik k nim příbuzné. V případě žluté skupiny jsou navrhovány původní primitivní druhy z Brazílie a Střední Ameriky a jsou tu také žluté podskupiny, ale to by bylo ještě příliš brzo snažit se je tu popisovat.
Poslední práce Hunzikera, Barbozi, Bianchettiho a dalších již odhalila několik, spíše více než 10 nových druhů divokých paprik ze samotné Brazílie - tohle je asi jen začátek. Přijetí odrůd s 26 chromozomy, jako kdysi velmi zpochybňovaná capsicum rhomboideum (ciliatum), do rodu paprik může stejně ovlivnit některé další bývalé klasifikace. Bude také velmi zajímavé vidět, zda-li nejbližší přibuzní paprik - Athenea, Aureliana, Darcyanthus, Eriolarynx, Vassobia, Larnax, Dunalia and Tubocapsicum – budou nějakým způsobem ovlivněni (reklasifikováni). Pro nás, paprikové nadšence, by mohlo být velmi zajímavé vědět více o těchto prakticky neznámých „polovičních paprikách“ a jejich možném využití. Naneštěstí většinu těchto rostlin je v podstatě nemožné najít mimo jejich přirozený výskyt. Dokonce ani tam o nich místní lidé skoro nic neví.
Některé poslední výzkumy nám dávají něco k zamyšlení. Jediná, s neochotou přijatá paprika vyznačující se jasně žlutými květy bývávala capsicum rhomboideum (capsicum ciliatum). Poslední přidaná, c.caballeroi, sdílí stejné znaky. C.rhomboideum patří k „východní“ skupině paprik s 26 chromozomy. Když přijde na c.caballeroi, prostě o ní zatím nic moc nevíme.
Andské papriky: 2n=24
Těchto 15 divokých a 3-5 domestikovaných druhů paprik většinou roste na západě Brazílie, hodně v oblasti And. Tyto rostliny zahrnují všechny druhy paprik, které se zatím domestikovaly. Typické pro většinu těchto rostlin jsou vzpřímené květy, barevná semínka a červené, pálivé plody. Všechny zřejmě sdílí stejný počet chromozomů, 2n=24. Jejich přesné vztahy jsou ještě nejasné, dokonce i částečně neznámé, ale pro přehlednost zde používáme jednoduchý systém skupin.
A: ANNUUM-KOMPLEX
Tři zde zmíněné divoké druhy, C. annuum var. glabriusculum, c.chacoënse a c.galapagoense, jsou vesměs blízce příbuzné a v některých případech dokonce i schopné vzájemného křížení. Dohromady zaplňují téměř jednolitou oblast od jihu USA k centrální Argentině. Tyto rostliny reprezentují „západní větev paprik“ v její nejčistší formě, a nevyskytují se ve většině částí Brazílie. Tři domestikovaní potomci divoké c. Annuum, Capsicum annuum var. annuum, Capsicum chinense a Capsicum frutescens, tvoří základ, ve který se prakticky všechny dnes běžné známé a chilli papriky v Severní Americe, Evropě a Asii vyvinuly.
Vztah mezi výše uvedeným, domestikovaným triem, je přinejlepším nejasný. Jsou to geneticky skoro stejné rostliny a např. Hunziker (2001) je označil za pouhé variace jednoho druhu. Ostatní výzkumníci nesouhlasí – značné vnější rozdíly mezi nimi obhajují jejich rozdělení zvlášť. Bylo navrhováno, že Annuum, Chinense a Frutescens mají svou divokou formu, ale před dlouhou dobou se stalo něco, co vytvořilo ještě docela „divokou“ formu Frutescens. Chinense forma se zřejmě vyvinula z Frutescens. Tato teorie není bez slabých míst – jediná věc, kterou si můžeme být jisti je to, že tyto tři druhy se kříží docela snadno a mohou být komerčně využívány k vylepšení ostatních druhů.
1. Capsicum annuum var. glabriusculum (Dunal)
Tohle je babička skoro všech komerčních, pálivých i nepálivých paprik, které dnes známe. Samotná rostlina je velká, dokonce i obrovská, a roste dlouho (i 30 let). Protože se jedná o předka několika domestikovaných druhů paprik, je přirozené, že tu je několik podivných variací, které reprezentují vývoj paprik, které dnes řadíme k Capsicum annuum, Capsicum chinense a Capsicum frutescens. Všechny tyto charakteristické druhy paprik se docela snadno kříží mezi sebou a jejich nejranější divoké formy jsou si geneticky velmi podobné. Zdá se, že Tepin se vyvíjel v několika různých směrech kvůli jeho obří přirozené oblasti růstu (ale byl vždy vzácný počtem rostlin). V jeho nejvýchodnější oblasti výskytu, kde dominují velmi podivné „východní papriky“, roste Tepin jako zvláštní, vysoký strom (v porovnání se skutečnými stromy je ale drobný). Má několik větví a jeho plody nejsou vůbec pronikavé. V Mexiku Tepinové rádi rostou ve stínu pod stromy Mesquitu.
Tepin je celkem vhodný k domácímu pěstování kvůli jeho nízkým nárokům, dobré odolnosti ke škůdcům a schopnosti vytvářet plody bez nějakých speciálních triků. Špatná stránka Tepinů je jejich velikost...Není to ošklivá rostlina, ale má sklony „dobývat“ prostor tam, kde by to některé opravdu nechtěly. Tepin má celkem dobrou toleranci k chladnému klimatu, ale kvůli jeho typicky pozdně dozrávajícím plodům není příliš vhodný k venkovnímu pěstování v oblastech s krátkou sezónou. Po usušení a nadrcení je to výborné koření. Malé plody typického Tepinu jsou velmi pálivé s charakteristickou, výraznou příchutí – říká se, že kovbojové tyto plody jedli, aby zůstali vzhůru! Rostlina je většinou velmi statná a s lehkostí zdolává téměř všechny pěstební podmínky. Jediná věc (jako u většiny paprik), se kterou se nemůže vyrovnat, jsou náhlé změny teploty pod 3-5°C. Na druhou stranu se může adaptovat na překvapivě nízké, dokonce i mrazivé teploty a v některých případech se „navrátí z mrtvých“ po přežití zimy v suspendovaném stavu v garáži atd. Je to odolný zástupce a pýcha Vaší chilli zahrádky.
1a. Capsicum annuum var. annuum
Roste prakticky po celém světě a hlavně v oblastech, kde nejsou dostupné jiné papriky.
Kultivované annuum papriky moc nevypadají jako jejich divoké sestřenice. Jsou spíše malé, vzácně vyšší než 120 cm. Většinou mají větší listy a obzvláště květy, které můžou mít průměr 20-25mm. Relativně vzácné jihoamerické odrůdy se liší od těch původních z Mexika, USA a Asie. „Cayenne/Thai“ pálivá odrůda často tvoří malé, keříčkovité rostliny s malými, úzkými listy. Hodně annuum druhů sdílí stejný vzhled a velikost klasických paprik. Některé okrasné odrůdy mohou mít fialové listy, květy a dokonce i plody. Samotné plody můžou mít skoro jakýkoliv vzhled, pálivost a chuť.
Annuum papriky jsou obvykle celkem lehké na pěstování doma či na zahradě. Většinou nevyžadují tak speciální pozornost ohledně hnojení, teploty atd. jako chinense odrůdy. Bohužel annuum papriky přitahují škůdce jako žádné jiné a také mají sklon velmi snadno odumřít, především během zimy.
Pěstování se silně koncentrovalo na oblast Karibiku a později také v Africe, odkud se do Evropy dováží především Habanero. Chinense mají komerční hodnotu hlavně v Jižní Americe, v Asii jsou vzácné.
Chinense papriky patří mezi nejlépe rozeznatelné díky jejich nízkým, stromovitým stonkům, velkým, nepravidelným listům a malým, nažloutlým, zvoncovitým květům. A samozřejmě, pokud ochutnáte chinense, je tu šance, že už na to nikdy nezapomenete. Jsou to zdaleka nejpálivější papriky na světě, i když je tu několik výjimek. Jihoamerické druhy mohou být docela jiné než ty nejobyčejnější, Karibské. Můžou mít všude fialový odstín a samotné rostliny mohou vyrůst do výšky až dvou metrů.
Chinense jsou žádané, doma pěstované papriky, ale zároveň nejsou nejjednodušší na pěstování. Nejsou tak náchylné ke škůdcům a jiným problémům jako domestikované annuum papriky, a rostou docela snadno při jakýchkoliv podmínkách. Problém s chinense paprikami tkví v tom, že jsou velmi závislé na hnojení, teplotě a jiných detailech, hlavně při vytváření plodů.
1c. Capsicum frutescens (Kuntze)
Frutescens papriky se pěstují hlavně ve Střední a Jižní Americe, ale také v Africe (Piri-Piri) a Asii.
Tento druh je poměrně lehký na rozeznání. Rostliny jsou obvykle vysoké, stromu podobné, statné a s velmi ohebnými větvemi. Listy jsou středně velké a hodně podobné těm u annuum druhu, ale mají sklon být temnější a lesklejší. Největší rozdíl je v květech. Při stejném tvaru jako annuum má frutescens skoro vždy menší květ, čístě zelený s fialovými prašníky (annuum má bílé). Plody jsou většinou podobné svíčkám, 1-5 cm dlouhé, bez sladkosti a se slušnou pálivostí. Přestože se říká, že frutescens je domestikovaný druh, je blíže k divokým paprikám než jakékoliv jíné domestikované druhy paprik.
Frutescens druh je vcelku vhodný k domácímu pěstování, protože tyto rostliny jsou velmi hezké, odolné vůči škůdcům a také velmi úžitné v kuchyni. Na druhou stranu jsou vcelku vybíravé ohledně pěstebních podmínek a nevytváří tak snadno květy, respektive plody.
Zelené okvětní lístky a fialové prašníky nemá žádná C. annuum var. Annuum. Samotné plody mají skoro vždy stejnou barvu, velikost a tvar. Vzácné výjimky, jako je Aji Gusanito, jsou nejspíše kříženci nebo možná zástupci nejranějších forem C. Chinense, které se mohly vyvinout z frutescens). Typická frutescens rostlina vypadá docela jinak než typická domestikovaná annuum rostlina. Jediné, velmi podobné annuum rostliny, jsou některé asijské odrůdy Thai/Cayenne, ale frutescens rostliny rostou výš a podle květů jsou jasné.
Velmi unikátní rostlina je „PI-632932“ z Guatemaly. Je velmi malá (0,5m) a navzdory jejím charakteristickým Tepinovitým květům má mnoho znaků C. frutescens, např. sklon květů či lesklé listy. Plody nejsou kulaté jako u annuum-Tepinů, ale jakoby stlačené. Může se jednat o vzácně pozorovanou formu divoké C. frutescens (Kuntze), která ukazuje, jak se Tabasco a jiné domestikované frutescens papriky vyvinuly z divokých annuum předků.
2. Capsicum chacoënse (Hunziker)
"Quitucho, Aji del monte, Keui"
Chacoënse je velmi blízká ke C. anuum a může se s ní křížit. Nicméně je docela odlišná v mnoha aspektech. Existuje několik velmi rozdílných forem Chacoënse – jedna je celkem veliký, divoce rostoucí keřík, jiná forma je stromu podobná, vysoká a s mnohem menším počtem větví. Speciální případ je odrůda často nazývaná „capsicum exile“, která se liší od jiných Chacoënse v mnoha zajímavých směrech (málo zoubků v kalichu atd.). Chacoënse je normálně snadná na rozpoznání. Její listy mají, jako u většiny paprik, obvyklý lesk a stejně tak mohou mít srdcovitý tvar. Další unikátní věcí jsou obdélníkové plody s 10 velmi dlouhými zoubky v kalichu. Květy jsou často v porovnání s ostatními druhy paprik extrémně malé, ale zároveň velmi hezké. Chacoënse roste převážně v nízkých nadmořských výškách.
Chacoënse je, co se týče divokých paprik, asi nejjednodušší k domácímu pěstování. Je vysoce odolná vůči mnoha škůdcům a vyžaduje jen malou pozornost. Bohužel má jistou tendenci podléhat plísním na listech. Chacoënse velmi snadno kvete a vytváří plody na téměř všech typech půd a také nevyžaduje mnoho světla či tepla. Některé odrůdy nejsou zrovna moc pěkné – nejhorší je asi „chaco“, která může vypadat jako masivní změť mnoha dlouhých, tenkých větví. Využitelnost plodů chacoënse není moc velká, protože nejsou zrovna moc pálivé a jejich chuť není ani výjimečná. Přesto je někteří lidé považují za dobré když se usuší a rozmělní. Chacoënse je zřejmě docela odolná k chladu, možná i k mrazu, pokud se jí dá čas k adaptování. Přesto nemá ráda náhlé změny teploty pod 3-5°C...
Většina chacoënse má velmi drobné květy. Plody vždy mají tvar kulky nebo palice a jsou relativně velké (co se divokých paprik týče). Velmi snadno opadávají z rostliny.
Rostlina samotná většinou roste jako vysoký, trochu stromu podobný keřík s několika větvemi, hlavně ve spodní části stonku. Za zmínku stojí odrůda „Exile“, která roste jako velmi hustý, komplikovaný keř se spoustou tenkých a dlouhých větví. Jak je asi očekáváno od semi-domestikovaných rostlin, odrůd chacoënse není mnoho.
I u chacoënse existuje velmi vzácná odrůda, a tou je „CO5641“, která má temné, fialové listy a čistě fialové květy.
3. Capsicum galapagoense (Hunziker)
Jak se dalo očekávat od čehokoliv z Galapág, tento druh papriky je zde pevně zakořeněný – a také velmi zvláštní. Je to docela malá rostlina s charakteristickými, hustě ochlupenými listy, které po dotyku vydávají silnou příjemnou vůni. Listy jsou malé, květy jsou čistě bílé, podobně jako u Tepinu. Tvar listů se podobá tomu u c. annuum. Galapagoense se patrně v jistém rozsahu kříží s annuum.
Galapagoense je jedna z nejnáročnějších paprik k domácímu pěstování. Jasně vyžaduje naprosto odlišně pěstební podmínky než mnoho jiných druhů a tyto podmínky jsou stále ještě nejasné (někdo samozřejmě může vytvořit klima stejné jako na Galapágách...). Ve výsledku tato rostlina může růst a dokonce i vypadat zdravě, při pěstování doma i venku, ale nekvete snadno, v některých případech vůbec. Má také problém se zvládáním studeného počasí, hlavně s náhlými změnami teploty směrem dolů.
Nejvíce okouzlující vlastností galapagoense je její stříbrný „kožíšek“, který je všude na ní jasně viditelný. Další údiv nastane, když na ní někdo šáhne a silná vůně vyplní celou místnost. Z nějakého důvodu není tato vůně vždy přítomná; zdá se, že záleží na nějakých, ještě nejasných pěstebních podmínkách. Rostlina zřejmě používá tento trik v období květu, aby přilákala více opylovačů.
B: BACCATUM-KOMPLEX
Tato převážně Jihoamerická skupina obsahuje 3-4 divokých a 1-2 domestikované druhy (C. baccatum var. pendulum & umbilicatum), které rostou od Bolívie k jihovýchodní Brazílii. Geneticky jsou ještě docela blízko k annuum paprikám a v některých vzácných případech se s nimi dají i křížit. Možné spojovací linky s komplexem Eximium se teprve uvidí. Je faktem, že některé typy C. baccatum var. Praetermissum jsou velmi podobné určitým typům C. eximium.
4. Capsicum baccatum var. baccatum (Eshbaugh)
Divoká babička ohromných „Aji“ paprik z Jižní Ameriky je překvapivě obyčejná, relativně malá rostlina. Připomíná domestikované baccatum, obzvláště odrůda „Lemon Drop“, která má malé listy a je keříčkovitá. Baccatum je obvykle menší než divoké annuum (Tepin) papriky, ale na rozdíl od obřích „Aji“ nepotřebuje nezbytnou podporu. Listy jsou u tohoto druhu typické – světle zelené, hladké a někdy i docela lepivé. Květ je miniaturní verzí těch u domestikovaných baccatum a drobné plody jsou velmi podobné těm u divokých annuum. Mnoho plodů u divokých a obzvláště semi-domestikovaných baccatum paprik má unikátní, více či méně viditelný znak: na jejich špičce je často rovná plocha nebo prohlubeň. Baccatum má sklon růst na kopcích a planinách.
Divoké baccatum jsou obvykle doma lehce pěstovatelné, stejně jako jejich domestikované příbuzné. Jejich praktická či dekorativní hodnota nemusí být velká kvůli často slabé vitalitě, malým a průměrně chutnajícím plodům a samotné velikosti rostliny (i když nejsou obří, rozhodně nejsou malými ozdobnými rostlinami, které se dají jen tak dát na okenní parapet). Pro zapálence do chilli paprik je to nicméně fascinující divoká rostlina vhodná ke zkoumání a možná i křížení s jinými druhy. Divoké baccatum zvládají nízké teploty o mnoho lépe, když se jim dá čas k přizpůsobení se, ale na druhou stranu jsou také mezi prvními odumřelými, pokud se teploty náhle dostanou pod 5°C.
4a. Capsicum baccatum var. pendulum
Domestikované baccatum se hlavně pěstuje ve většině částí Střední a Jižní Ameriky stejně tak jako na Karibiku. Na ostatních kontinentech je velmi vzácná.
Jsou nejméně tři hlavní variace domestikované C. baccatum. Nejznámější je asi klasická „Aji“, což je většinou velmi dlouhá rostlina s několika málo ohromnými, lepivými listy a velkými, sladkými a pálivými plody. Druhá hlavní variace by se mohla nazývat „typ Lemon Drop“ kvůli její největší vyhledávanosti. Tyto baccatum papriky jsou mnohem menší, velmi keříčkovité, mají malé listy a vytváří menší, velmi pálivé, ale nesladké plody. Třetím hlavním typem by mohla být „brazilská baccatum“. Tato rostlina může být jakkoliv velká, ale často je na papriku velmi vysoká, stromu podobná a má kulaté nebo placaté plody. Příkladem by mohla být odrůda „Starfish“. Mnoho menších odrůd má květy podobné jako u divokých baccatum, se zelenými skvrnami. Větší odrůdy mají mnohem větší květy s hnědými skvrnami.
Domestikované baccatum papriky jsou ty nejjednodušší pro domácí pěstování. Sice jsou zřídkakdy pěkně, ale nevyžadují přílišnou pozornost, mají docela dobrou odolnost vůči škůdcům a dávají celkem dobré výnosy. Malé odrůdy mohou být rané, ale ty větší mají tendenci být pozdní nebo velmi pozdní, a to je něco, co by se mělo zvážit při pěstování v oblastech s krátkou sezónou.
4b. Capsicum baccatum var. umbilicatum (Vellozo)
Velmi vzácný druh C. baccatum, který ještě není příliš prozkoumaný. Vypadá to, že roste v oblasti Bolívie-Paraguay-Brazílie, divoký i domestikovaný.
5. Capsicum baccatum var. praetermissum (Heiser & Smith)
Praetermissum je zcela jistě jeden z nejzajímavějších druhů paprik a mimo jiné zdroj velkých zmatků. Rostlina může mít takový vzhled, že může být mylně označována za druh C. baccatum var. baccatum, C. pubescens a především c.eximium/cardenasii. Někdy má chlupaté listy, jindy zase úplně hladké. To samé s květem, někdy je fialový, někdy bílý, jindy nemá skvrny, jindy je naopak má atd. Variací je nepočitatelně, což ztěžuje popis toho, jak by vlastně rostlina měla vypadat, ale nejtypičtější praetermissum se dají poznat podle chlupatých listů a trojbarevných květů. U těch nejdivočejších forem se zdá, že zárověň patří mezi ty nejpodivnější, s kulatými plody, bílými plody atd. Někdy praetermissum vypadá jako určité typy C. eximium/cardenasii, tedy až do té míry, kdy je možné je rozeznat podle celkového vzhledu rostliny. Větve jsou velmi rozdílné u různých druhů; praetermissum vypadá jako „normální“ keřík (nebo např. Jako divoký annuum keřík), kdežto eximium/cardenasii má sklony růst spíše do výšky, tenčeji a s roztáhnutými větvemi. Je velmi těžké popsat rozdíl, ale zároveň velmi jednoduché rostlinu určit, když to někdo dokáže přímo. Praetermissum je semi-domestikovaný druh papriky a zřejmě také jediný genetický zdroj některých domestikovaných baccatum paprik z Brazílie. Mnoho variací praetermissum zřejmě také vyplývá z velmi dlouhé doby, v níž byl kultivován člověkem.
Jsou to opět rostliny vhodné k pěstování doma. Dobře rostou v mnoha podmínkách a produkují spoustu pálivých, ostrých plodů. Tyto plody jsou velmi úžitné při vaření díky jejich speciálnímu aroma. Jsou opravdu mnohem chutnější než například ty u divokých baccatum paprik. Samotná rostlina vypadá celkem dobře, ale naneštěstí pro mnoho indoor pěstitelů je často velmi, velmi velká. Dobře si dokáže poradit s většinou škůdců, ale nemá ráda náhlý chlad.
6. Capsicum tovarii (Eshbaugh et al.)
Tovari je jedna z nejvzácnějších paprik, které pěstují hobby pěstitelé. Také je to vzrůstově nejmenší druh paprik, který jen vzácně přesahuje 1 metr. Tato mala horská paprika z Peruánských And nevypadá moc jako žádná jiná paprika. Její lesklé se dost liší ve tvaru a velikosti. Květ je unikátní v jeho směsi žlutých a fialových tónů a má zelené skvrny. Hodně květů může vyrůstat z jednoho místa. Plody jsou nezvykle malé, 3-5mm velké, nezralé jsou průsvitně zelené, zralé jasně červené. Tovarii se zjevně kříží s eximium i baccatum, což opět může ukazovat na blízký vztah těchto tří druhů.
Pěstování Tovarii je lehké, i když získat nějaké plody může být docela těžké. Nevyžaduje nějaké speciální podmínky a není náchylná k vážným problémům se škůdci. Praktický význam rostliny v kuchyni je malý, i když její malinké plody mají vlastnosti pravých pálivých chilli paprik. Tovari je nicméně pěkná a především velmi zajímavá rostlina, která si zaslouží ochranu a výzkum.
C: EXIMIUM-KOMPLEX
Tato podskupina je překvapivě málo známa, pokud se zváží, že zatím obsahuje jen 1-3 divokých a jednu domestikovanou odrůdu z c. pubescens - „Rocoto“. Divoké druhy jsou také problematické od té doby, co někteří výzkumníci řadí nejbližší známé příbuzné „Rocoto“ do druhu eximium a jiní zase do druhu cardenasii. A pokud to ještě není dost zamotané, někteří nad nimi ještě uvažují jako o samostatném druhu. To opět způsobuje bolesti hlavy kvůli nedostatku srozumitelných popisů nutných k rozpoznání těchto druhů...Faktem je, že jakkoliv nazýváme tyto rostliny a jejich nejbližší příbuzné, mají tendenci se dosti lišit ve vzhledu a jiných znacích.
Důvod tohoto zmatku je zřejmě velmi jednoduchý. Jak se velmi stará domestikovaná c. pubescens částečně vyvíjela z těchto divokých rostlin, je velmi pravděpodobné, že kolem existuje nesčetně mnoho divokých nebo domestikovaných odrůd, stejně jako v případě c. annuum. V tomto případě je zde ještě přítomen extra prvek vytvářející zajímavé možnosti pro výzkumníky. Divoké eximium/cardenasii papriky se docela ochotně kříží s domestikovaným pubescens, což opět vytváří jiné, polodivoce vypadající formy (někteří je nazývají „Rocopica“). Toto samotné není problém, ale zdá se, že někteří z těchto kříženců už před dávnými časy unikli zpět do přírody a opět se stali divokými; a to je příklad vytváření nových druhů. A pak se, znovu, zkřížili s divokými eximium, „Rocoto“ atd...
Jako konečný výsledek může člověk na relativně malé ploše v Bolívii najít téměř cokoliv, od skutečně divokých eximium paprik s malými plody k plně domestikovaným „Rocoto“ - a pak také absolutně cokoliv mezi těmito dvěma extrémy. S divoce se měnícími pojmenovávacími konvencemi není divu, že nikdo zřejmě neví, jak nazývat všechny tyto formy v podstatě té samé rostliny. Hunziker byl mezi prvními (2001), kteří pojmenovali tuto celou (divokou) skupinu prostě jako capsicum eximium. Jeho brazilští kolegové zřejmě preferují pojmenování capsicum cardenasii, takže to vypadá , že si ještě budeme muset počkat na dohodu mezi nimi. A navíc je možné, že tu je několik pravých druhů uvnitř této chabě známé skupiny. Alespoň jedna, c.eximium var. tomentosum (Hunziker), bude v blízké budoucnosti skoro jistě započítána jako nový druh. Všechno jasné? Dobře.
7. Capsicum eximium / cardenasii (Hunziker / Heiser & Smith)
"Ulupica"
Nejdivočejší forma eximium je v porovnání s jejími sestřenicemi relativně malá (1-1,5m). Roste svým osobitým způsobem – má velmi dlouhé a tenké větve. Listy jsou také relativně malé a nejsou tak jasně shodné s těmi, které má pubescens. Květy jsou trojbarevné, někdy zvoncovité a někdy ne. Fialové (vzácně skoro bílé) sprašníky mají zlaté skvrny obklopené bílými. Někdy se květy dosti podobají těm, které mají některé odrůdy c.baccatum var. Praetermissum. Skvrny nicméně nejsou jasně rozdělené do dvou sekcí jako v případě praetermissum. Typický plod je malý, kulatý a má 5 velmi jasně viditelných zoubků. Nedozrálé plody jsou temně zelené, po dozrání jsou jasně červené a docela pálivé.
Pro tuto skupinu divokých paprik jsou typické dlouhé, tenké a hadovité větve. Hlavní stonek může být tuhý, drsný, ale tenký a zkroucený. Listy jsou relativně malé, malinko nebo vůbec chlupaté. Plody jsou vždy kulaté (protiklad většiny C. baccatum var. Praetermissums) a mají 5 dlouhých zoubků vycházejících z kalichu. Květy mohou být zvoncovité nebo ploché. Někdy se odrůdy se zvoncovitými květy řadí ke cardenasii. Celkem vzato jsou rozdíly v rámci tohoto druhu a jeho příbuzných velmi malé, srovnatelné s těmi u chacoënse a méně evidentní než ty u praetermissum.
Tyto nejdivočejší formy jsou celkem lehké na domácí pěstování, ale stejně jako mnoho jiných divokých paprik může být obtížné dosáhnout vytváření květů, respektive plodů. Odolnost k chladu se zdá být průměrná. Pro nadšence jsou to velmi fascinující a někdy i docela pěkně rostliny (pokud se tedy rozhodnou kvést) s mnoha tajemnými a pravděpodobně i možnými přiležitostmi ke kultivaci. Pro normální pěstitele chilli paprik se silně doporučuje polodivoká odrůda „Rocopica“.
Velmi zvláštní formou je „CGN19198“. Nejdříve byla klasifikována jako eximium, pak jako praetermissum. Nakonec byla klasifikována jako možný kříženec obou. Má to jediný háček: podle výzkumů se tyto druhy nemohou křížit. Rostlina je celkem jasně eximium nebo alespoň jeji velmi blízká příbuzná. Ale jsou to květy, co dělá ten zázrak. Je to poprvé, co byly u papriky spatřeny rozdělené květy. Tento znak byl pozorován u několika jedinců z různých semínek. Květ se také dost liší v obsahu anthocyaninu, což je fialový pigment. Ještě se uvidí, co všechno tohle znamená. Dokud se neprokáže opak, bude se tato odrůda brát jako velmi zvláštní exemplář c. eximium, ale možná by dokonce mohla zastupovat svůj vlastní druh.
7a. Capsicum pubescens
"Rocoto, Chile Manzana, Canario"
Pravděpodobně se jedná o nejstarší známou domestikovanou papriku a celkově i o nejstarší kultivovanou rostlinu. Tento nejméně 8000 let starý druh papriky je dnes překvapivě velmi málo známý mezi domestikovanými paprikami. Nikdy se nerozšířil moc daleko od své původní oblasti v Andách, i když existuje několik odrůd pěstovaných dále na severu, v Mexiku. Původ této odrůdy je ještě částečně zahalen tajemstvím. Je známo, že má blízký vztah s Bolivijským divokým druhem eximium (cardenasii), ale někteří výzkumnící se stále domnívají, že původní divoký druh „Rocoto“ je již vymřelý. Pubescens roste ve vysokých nadmořských výškách, typicky 2000-4000 m n.n.
Typická „Rocoto“ je velká, někdy i obří rostlina s temnými a chlupatými listy. Nevypadá skoro vůbec jako paprika (galapagoense je asi nejblíž). V dobrých podmínkách má sklon růst jako vysoký a široký keřík (např. ve skleníku). Při nedostatku světla se velmi vytahuje.
Plody jsou obyčejně červené, někdy oranžové nebo žluté. Červené a oranžové plody jsou většinou čistě sladké a pálivé, kdežto žluté jsou spíše jen silně pálivé. Aroma a chuť „Rocoto“ je obzvláště u těch s červenými plody relativně blízko ke klasickým paprikám. Plody jsou obvykle velké asi jako vejce. Dužina plodů je silná a šťavnatá, a proto jsou některé žluté formy pálivější než ve skutečnosti jsou. Směs různých kapsicinů v „Rocoto“ je trochu jiná než v jiných domestikovaných paprikách, a proto mimořádně pálivý jedinec „Canario“ (žlutá pubescens) může překvapit dokonce i nejzkušenější chilli labužníky. Tyhle papriky jsou vskutku delikátní – ale zároveň mohou být i velmi, velmi pálivé!
„Rocoto“ jsou považovány za nejnáročnější papriky co se týče domácího pěstování. Samotný růst není problém, protože se jedná o velmi skromné, ke škůdcům odolné a robustní rostliny. Problém je přinutit tyto rostliny kvést a přinášet plody. Proto musí být okolní podmínky naprosto přirozené. „Rocoto“ nemají rády horko a také příliš silné a přímé sluneční záření. Zdá se, že mají rády stabilní podmínky, kde je dostatek světla a stálá teplota okolo 25°C. „Rocoto“ mohou být docela pozdní, takže není špatný nápad, když se přestěhují dovnitř ještě před prvními mrazy. Některé „Rocoto“ zřejmě nejsou samoopylovací, což je mezi paprikami docela vzácné. Z toho důvodu potřebují jinou rostlinu, aby vytvořily plody. Tyto rostliny mohou žít velmi dlouho a i když tak těžce plodí, jsou favoritky mnoha chilli pěstitelů.
7b. Capsicum cardenasii/eximium var. 'Ulupica, Large'
Tato hybridní forma je zřejmě odpovědí na mnoho otázek okolo divokých eximium/cardenasii a domestikovaných pubescens. Zdá se, že existovala jako opravdu divoká, zavedená forma v Bolívii a také jako ojedinělý kříženec těchto Eximium druhů. Jako rostlina dosahuje velkých rozměrů – o mnoho větších než opravdu divoké eximium s malými plody, a dokonce i větší než většina rostlin pubescens. Listy jsou trochu chlupaté a celkový vzhled rostliny je poměrně hustý keřík, který se ale o mnoho méně roztahuje než jeho divoké sestřenice.
Květ „Rocopica“ je většinou zvoncovitý, kromě těch od pubescens. Plod je typicky alespoň dvakrát tak velký než u eximium – průměrný průměr je cca. 10mm. Plody mají silnou dužinu a černá nebo polohnědá semínka. Někteří výzkumníci se domnívají, že první generace mezi eximium a pubescens vždy produkuje černá semínka.
Na tomto druhu je zajímavé to, že vůbec nesdílí „nejtěžší“ znaky obou svých rodičů. Narozdíl od divokých eximium a domestikovaných pubescens je „Rocopica“ velmi lehká k domácímu pěstování a produkuje spoustu velmi pálivých červených plodů skoro po celý rok. Samotná rostlina je Superman; poradí si se škůdci, horkem i chladem, suchem atd. I když je tak velká, je docela pěkná. Je to jasný favorit do kuchyně a seriózní oponent všem „obyčejným“ paprikám jako je Cayenne, Thai, Piri-Piri – má lepší chuť a opravdu značnou pálivost!
D: OSTATNÍ ANDSKÉ PAPRIKY
Tyto rostliny jsou smíšenou skupinou s často velmi chabými znalostmi jejich vztahů a charakteristik. Některé druhy mohou být teď již vymřelé. Čtyři druhy byly nalezeny hlavně na západním pobřeží a horách v Peru. Dva další druhy jsou odlišné a pozoruhodné od té doby, kdy se přišlo na to, že možná zastupují vzácný most mezi starodávnou „západní“ větví paprik a tou mnohem lépe známou, novější „východní“ větví. Capsicum flexuosum a capsicum parvifolium by proto mohly být užitečné v mnoha odvětvích výzkumu. Všechny tyto rostliny jsou velmi nebo extrémně vzácné a většinou skoro nemožné najít. I když tu zatím není žádný vědecký důkaz, všechny tyto rostliny pravděpodobně mají 24 chromozomů a proto patří mezi „mladší“ větev paprik.
8. Capsicum caballeroi (Nee)
Roste v Santa Cruz nebo alespoň v Amborském národním parku, v lesích ve výšce 2000-3000 m n.m. Byla nedávno nalezená a ověřená. Je to velmi unikátní paprika s dlouhými a ostrými listy, které nepatrně podobnými těm u lanceolatum. Má jasně žluté (citronové) květy (takové jako má rhomboideum, ale žádná jiná paprika).
9. Capsicum ceratocalyx (Nee)
Nedávno nalezená a ověřená.
10. Capsicum dimorphum (Miers)
Patrně také známa jako brachistus dimorphus. Roste vysoko v horách, ve výšce okolo 1800-3000 m n.m.
11. Capsicum geminifolium (Hunziker)
Horská rostlina, patrně roste ve výšce nad 2000 m.n.m. Roste jako trvalka na jednom místě – přinejmenším v Piura (Bosque Monteseco) v Peru. Ohrožený druh.
12. Capsicum hookerianum (Miers)
Vypadá, že roste v nízkých nadmořských výškách, blízko k pobřeží. Forma kalichu je v případě paprik unikátní.
13. Capsicum scolnikianum (Hunziker)
Roste přinejmenším v Piura v Peru. Velmi ohrožený druh vyskytující se trvale na jednom místě.
14. Capsicum flexuosum (Hunziker)
Jeden z nejpodivnějších a nejvíce fascinujících druhů paprik. Flexuosum jako most mezi „západními“ a „východními“ paprikami má 24 chromozomů jako skoro každý „západní“ druh paprik. Jenže má i čisté znaky prastarých „východních“ paprik s 26 chromozomy – téměř nepálivé a zavěšené plody a temná semínka. Rostlina má na rozdíl od jiných, obyčejnějších paprik lesklé, uzké, temné a voskem potažené listy. Nejedná se o velkou rostlinu, typicky má 100-150 cm. Poměrně malé květy jsou dosti podobné těm u některých divokých baccatum a obzvláště těm u „východních“ druhů paprik s jejich zelenými a zlatými skvrnami na květech. Plody jsou prťavé – mají 3-5mm a zrají do červenooranžova. Mají malou pálivost a jsou příznačně velmi sladké - u divokých paprik je to velmi vzácný, možná i unikátní znak.
Flexuosum je velmi lehce pěstovatelná ve všech podmínkách, ale také velmi neochotná nasazovat plody. Jinak je to překrásná rostlina, hlavně během kvetení (což se stává téměř kdykoliv). Je velmi odolná vůči většině škůdců. Nejpřekvapivější a zřejmě i nejcennější vlastností flexuosum je její extrémní odolnost k mrazu. Dvě rostliny, každá jiného původu, lehce přežily „zimní spánek“ v -10 až -15°C (možná i dokonce méně °C) v roce 2005. Tato vlastnost určitě potřebuje více prozkoumat, ale už je jisté, že flexuosum může tolerovat teploty daleko níže než většina známých paprik – to by mohlo mít zajímavé výsledky...
15. Capsicum parvifolium (Sendtner)
Jediná známá paprika, která roste jako malý strom. Zřejmě má ráda nízké nadmořské výšky. Podobně jako u flexuosum je to most mezi „západní“ a „východní“ větví paprik, protože má znaky obou skupin. Vypadá to, že roste ve dvou oddělených oblastech.
PŮVODNÍ PAPRIKY: 2n=26
Těchto 13 (a v budoucnu asi mnohem více) divokých druhů paprik roste převážně na jihovýchodě Brazílie v zóně Mata Atlántica. Všechny nebo většina má 26 chromozomů a žádný z nich zatím nebyl domestikován. Pro tyto rostliny jsou typické visící květy, temná semínka a žlutozelené, nepálivé nebo zcela pálivé plody.
16. Capsicum buforum (Hunziker)
Tento druh byl použit v několika srovnávacích výzkumech paprik v Brazílii, ale je velmi málo veřejně známý. Vypadá to, že se jedná o typickou „východní“ papriku se všemi svými normálními znaky jako jsou zelené plody a temná semínka. Nemusí být samosprašná.
17. Capsicum campylopodium (Sendtner)
Unikátním znakem tohoto druhu jsou jeho dvě dlouhá a tři krátká vlákna. Vypadá to, že asi existují dvě formy tohoto druhu.
18. Capsicum cornutum (Hunziker)
Jeden z pouhých tří druhů papriky, který má různý počet zoubků v kalichu.
20. Capsicum friburgense (Bianchetti & Barboza)
Tento druh roste v lesích okolo Nova Friburgo v 1700-2000 m n.m. Jeden z mála druhů divokých paprik, který nemá skvrny na květech. Také jeho čistě šeříková koruna květu je velmi unikátní. Příbuzný C. Mirabile.
21. Capsicum hunzikerianum (Barboza & Bianchetti)
Nově nalezený, charakteristický druh s největšími známými květy (u paprik) a velmi dlouhými listy. Je to velmi vzdáleně známý druh, který roste pouze v bažinách na východě Brazílie. Počet zoubků na kalichu je od 5 do 10. Druh je zřejmě blízce příbuzný s c. Cornutum. Je pojmenován po nedávno zesnulém argentinském výzkumníkovi paprik, A.T.Hunzikerovi.
22. Capsicum lanceolatum (Greenm.)
Lanceolatum a c. Rhomboideum jsou považovány za pozůstatky starodávných, původních paprik z Jižní Ameriky. Poté, co se vytvořila půda v západních částech Jižní Ameriky, tyto rostliny zůstaly izolovány ve Střední Americe, kdežto jejich příbuzné se buďto změnily a vytvořily známější „andské papriky“ nebo si našly izolovaná místa na jihovýchodním probřeží Brazílie. Lanceolatum je blízko vyhynutí a byla nedávno znovunalezena dr. Boslandem, který si vzal její semínka. Zdá se, že tento druh soutěží o území s lidmi ze středoamerických hor – a to je ten problém pro mnoho divokých druhů paprik. Lanceolatum je relativně kompaktní keřík s pěknými, trojbarevnými květy. Zoubky v kalichu jsou nezvykle dlouhé.
Plody dozrávají ze zelené do jasně červené a nejsou pálivé, sladké a ani nemají nějakou specifickou příchuť. Složitá rostlina co se týče vyklíčení a pěstování doma. Podle Jukka Kilpinena dobře roste v podmínkách vodního pěstování.
23. Capsicum mirabile (Mart.)
Tento druh by mohl patřit mezi ty obyčejnější divoké papriky v Brazílii.
24. Capsicum pereirae (Barboza & Bianchetti)
Trvale se vyskytuje pouze v brazilských státech Espirito Santo a Minas Gerais. Roste vzácně ve stinných, vlhkých propadlinách a vysoce úrodných údolích v 1000-1600 m n.m. Našla se pouze nedávno, je příbuzná c. Flexuosum a c. Schottianum.
25. Capsicum recurvatum (Witasek)
Velká rostlina, která přinejmenším roste v národním parku Sierra de Bocaina západně od Ria, v nadmořské výšce 800-1500 m n.m. Vypadá na typickou, velkou „východní“ papriku. Zahlé zoubky v kalichu činí tento druh unikátním.'
26. Capsicum rhomboideum (Kuntze)
Známa také jako capsicum ciliatum (a witheringia ciliata). Je to jeden z nejvíce zpochybňovaných druhů paprik. Kvůli jeho podivnému vzhledu, 13 chromozomům, žlutým květům a nedostatku pálivosti byl rhomboideum velmi dlouhou dobu zařazován a vyřazován jako druh papriky, což záleželo na názoru daného výzkumníka. Poslední práce Hunzikera, Barbozy & Bianchettiho konečně oficiálně zařadila tento druh do rodu paprik.
Tato rostlina vypadá přinejmenším podivně. Moc se nepodobá žádné jiné paprice – z toho důvodu je jistý zmatek pochopitelný. Rhomboideum je docela velká rostlina s několika velmi dlouhými větvemi. Listy rostoucí z těchto větví jsou jasně zelené, čistě chlupaté a mají neobvyklý kulatý tvar. Středně velké listy jsou nezvykle pevně přichyceny k rostlině (i pubescens sdílí tento znak). Květ je malý, zvoncovitý a jasně žlutý. Nezvykle dlouhé zoubky v kalichu zdůrazňují malou velikost průhledných plodů, které zrají od zelené k bílé a nakonec červené. Jsou nepálivé, ale ve zralých plodech je přítomna nepatrná sladkost. V plodech bývá jen 1-2 semínka.
Rhomboideum se doma může pěstovat docela snadno. Je vysoce odolný ke škůdcům a nevyžaduje striktní podmínky. Bohužel dospět ke kvetení a vytváření plodů je opět těžké – mohla by pomoct hnojiva na květ. Rostlina není ošklivá, ne-li dokonce hezká, hlavně venku v období květu. Zabírá mnoho místa, především směrem nahoru. Tolerance k chladu se zdá být průměrná.
27. Capsicum schottianum (Sendtner)
Velká rostlina, dříve často zařazována k c. flexuosum. Roste v 500-1300 m n.m., ve vlhkých a hustých vrchovinách. Vypadá na docela typickou „východní“ papriku. Příbuzná flexuosum a pereirae.
28. Capsicum villosum (Sendtner)
Nalezena v Brazílii v Minas Gerais, Paraně, Riu de Janeiru, Santa Caterině a Sao Paulu. Vzorky nasbírány v Boracéia Biologic Reservation v Sao Paolo a v národním parku Itatiaia v Rio de Janeiro. Roste v 800-1300 m n.m. v hustých, písčitých vrchovinách. Může žít blízko rostlin c. dusenii. Zřejmě má dvě formy: capsicum villosum var. villosum a capsicum villosum var. muticum (Sendtner/Sendtner). Chlupaté listy u několika subdruhů se zdají být unikátní pro tento druh.
